-
Před více než dvěma sty lety se Schwarzenberským plavebním kanálu plavilo
palivové dříví ze severních úbočí Šumavy pod Třístoličníkem, Plechým,
Smrčinou, ...
Dáváš mi lásku vzácnou, dáváš mi přátelství, vždyť mám teď touhu jasnou jít na Tvé nádvoří. Chválit Tvé svaté jméno, přebývat v Tvých hlubinách, v srdci mít lásku svou, jenom s ní žít...
O vánocích mají k sobě lidé blíž, ale když smysl pro humor chybí, bolí něčí dušička
V září 2009 na začátku školního roku byli jsme farností „vyštípáni“ kladením podmínek pro naši činnost , se kterými jsme nesouhlasili– totiž: najednou vzniklo při kostele tolik hudebních aktivit, že pro zpěv Pivoněk nezbylo místo (co záleží na tom, že ty děti celý rok před tím makaly, o svém volném čase poctivě chodily na zkoušky a na každou dětskou mši sv. se pečlivě a s velkým entusiasmem připravovaly, zlepšovaly se a začínaly mít úspěchy!?!), k tomu se přidali různí kritizoválkové (není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem) bohužel vlivné osoby farnosti. Až doposud nás farnost brala jako naprostou samozřejmost, samozřejmě jsme byli tam, kde nám řekli a zpívali to, co si přál a jak si přál někdo jiný – toto by bylo celkem v pořádku, až na to, že na slovíčko „děkuji“ se ale jaksi zapomínalo – děti si prý nesmí zvykat na to, že jsou primadony, které musí být hýčkány, a jak prý by to vypadalo, kdyby se každému děkovalo – farář, který toto řekl, nebyl P.J./ Na základě výše uvedených skutečností rozhodli jsme se osamostatnit se tedy, a zpívat pod novým jménem „Nové Pivoňky – MuzikaSrdcem, komorní sbor“ – takto jsme zaregistrováni v katalogu českých sborů. Farnost se od nás okamžitě distancovala, a že to byl fofr! Jednou z našich prvních aktivit pod novým jménem bylo podzimní zpívání pro hospic při setkání s paní Květou Fialovou, vymysleli jsme si to my, nápad byl ředitelem hospice přijat. Původní křesťanský repertoár jsme oživili odlehčenými úpravami, nespoutáni již liturgií a přísnou palbou kritiky funkcionářů farnosti, dovolili jsme si zařadit i žertovné lidové písničky, aby bylo lidem kolem nás veselo. Nikoho jsme nenutili na naše vystoupení přijít. Onou kontroverzní písničkou se tentokrát stala „Ta ždíkovská fara“ – je to žertovná lidová písnička, se kterou mají Nové Pivoňky velký úspěch. Písničku jsem převzala od folklórního souboru Libín „S“. Zpívá se zde: “ Ta ždíkovská fara, to je pěkná fara, …, ten ždíkovskej kostel, to je pěknej kostel, …, Pan farář taky rád s kuchařkou jí salát, …, Když farář nemůže, kaplan mu pomůže, …“. Při této písničce se děti uvolní, rozzáří, tvářičky jim jdou do úsměvu, dobrou náladu přenesou i na posluchače. … Ale vždycky se někdo najde … Vždycky, když se Pivoňkám, později Novým Pivoňkám zadařilo, a lidi, a hlavně jiní sbormistři a muzikanti nás chválili, vždycky mě přišel někdo z farnosti „sestřelit“ či „dát mi sodu“ – důvod se pokaždé nějaký našel. Stalo se tak i nyní o vánocích, když jsem měla jako host zpívat na vánočním koncertu. Přišla ke mně členka chrámového sboru, a též činovnice farnosti a ve slavnostní vánoční atmosféře před koncertem jala se mi velmi zle spílat za vystoupení v hospici. Stala jsem se přede všemi sboristy terčem jejího slovního, avšak velmi agresivního útoku, týkajícího se špatné reprezentace farnosti nevhodným výběrem písniček, košilatých písniček, zvlášť když je zpívám s dětmi, neúcty ke kněžím, komu že já to tedy vlastně sloužím, toto není humor, ale velká ostuda, za kterou se mám stydět. Proč? A proč až teď, když už sbor nemá s farností nic společného? Proč vůbec? Před koncertem a pár minut před mým sólem? Proč tak brutálně právě v tuto chvíli? Zazpívala jsem, stydět se nemám za co, přesto mě dušička bolí ze zloby, kterou na mě zmíněná paní dštila. Stále se přesvědčuji o tom, jak lidé prachatické farnosti dokážou být krutí a velmi nemilosrdní, zvláště když chceme my ostatní být sami sebou a nějak vybočujeme z řady. Žádná tolerance, žádné respektování svobody druhého. Jakým právem soudí?
Nessun commento:
Posta un commento