Ing. Stanislava Tomešová, také Slávka či Stanka, pro mě panenka, „ulítlá“ malá osůbka, sluníčko, co kolem sebe šíří teplo a optimismus všude, kam vstoupí, báječná kamarádka, která muzikou překonává rány osudu či životní prohry a ještě stihne pomáhat ostatním kolem sebe,
- narozená ve znamení býka, jeden syn, samostatná, nezávislá
- učitelka odborných ekonomických předmětů, v současné době asistentka sociálních služeb v AD sv. Dominika Savia pro matky s dětmi
v Prachaticích, příležitostně výpomoc v jednom společenském zařízení
- zakládající členka České písně, houslistka Pošumavské komorní
filharmonie Prachatice, zpěvačka a houslistka folklórního souboru Libín S,
zpěvačka a houslistka skupiny Naskok, sólová interpretka duchovních písní jen tak s kytarou …
- od letošního školního roku nová vedoucí (či sbormistryně?) dětského chrámového sboru Pivoňky při prachatické farnosti
- pěkně zpívá, hraje na housle a na kytaru, v případě potřeby na sopránku, na nervy
- miluje rodiče a svého syna, psa Marse a muziku
- poslouchá (když má čas) Plzeňáky, jihočeský folklór, Vangelise, řecké melodie… také Apokalyptiku, Radúzu, Rybovku …
- má ráda: upřímnost, empatii, slušnost, porozumění, naopak vadí jí zákeřnost, arogance, nespolehlivost, křik, násilí
Ahoj panenko, pořád šťastně sama?
No, když máš dvě zaměstnání a obojí na směny, do toho muziku, kterou chceš dělat pořádně, tak na vztahy moc času nezbývá. Víš sám, jak bylo komplikované udělat si čas i na tento rozhovor. Fakt to se mnou není jednoduchý. I kdybych se nakrásně třeba s někým seznámila, já se muziky nehodlám vzdát, jsem věčně někde na zkouškách, na koncertech, doma lecos vymýšlím a pak to cvičím; ono se to zpočátku mužům líbí, ale po čase začnou vyžadovat pozornost a pokouší se mi hraní omezovat či rovnou zakázat – to je moje zkušenost, a to už nechci.
Proč Pivoňka za křestním jménem?
Inu, líbí se mi to. Souvisí to s dětským chrámovým sborem, který vedu po Martince Pivoňkové Je to můj červenobílý úlet, který začal žít se mnou, a líbí se mi čím dál víc. To si představ, onehdy u lékaře mě sestřička volala: "Tak, Pivoňko, pojďte!" Příjemný to bylo.
Řekni mi něco o tvých hudebních začátcích:
Od malička mě bavily písničky, když jsem bývala u babičky a dědy Turků v Chlumanech, pouštěli mi desky s písničkama, no a když mi pouštěli stále dokola „Dominiku“ či „Oči má sněhem zaváté“, měli ode mě pokoj. Když jsem trochu povyrostla, děda Kolínů z Radešína hrál na heligonku a chtěl, abych s ním zpívala. Moje první písničky byly „Olivo, olivo“ nebo „V kvetoucím rukávu chytila jsem blechu“. Na dědovu přímluvu mě rodiče dali do hudební školy, kde jsem u paní Jesenské absolvovala 2 cykly hry na housle, u pana Vrzala něco jako rychlokurs hry na kytaru. Během školních let jsem zpívala ve sboru, soutěžila ve zpěvu a s housličkami, byla různá vystoupení a koncerty. Na vysoké škole jsme pak měli skupinu renesančních písní, tam jsem zpívala, hrála na kytaru a zobcovou flétnu.
Ty a Česká píseň:
No,byla jsem u zrodu sboru. Tenkrát mě oslovil pan Maidl, chviličku mě přemlouval, pak jsem jednou přišla a zpěv ve sboru mě začal bavit. Mým hitem zde byl dvojzpěv „Zafukyj větříčku,“„Dívčátko malý“ s Majkou Princovou. Také jsem zpívala altová sóla v Rybovce, za toto jsem velmi vděčná, že jsem si mohla zazpívat. Po 12 letech se dostavila "ponorka" a také alergie na jednu krasavici inteligentní, co mě celá léta neskutečně otravovala a nemínila nechat na pokoji. Ale i tak sborového zpěvu stejně už bylo dost a nastal čas zkusit něco nového. A opět to byl pan Maidl, co mě přemluvil, abych vzala housle a přišla hrát do nově vznikající Pošumavské komorní filharmonie. Zde jsem potkala pana Jordáka,a ten mě vzal do Libína. To jsem byla šťastná, protože tam jsem hodně chtěla, folklór je pro mě srdeční záležitost a radost ze života.
Ty, víra a duchovní písně:
Jednou jsem dostala nabídku od pana varhaníka, abych zkusila zpívat při mších svatých u varhan, a vlastně vedla tak zpěv v kostele, aby on se mohl soustředit na hru. Paradoxem bylo, že do té doby jsem do kostela nechodila, i když varhanní hudbu mám moc ráda, neznala jsem liturgii, do kterého období jaká píseň patří, že jsou nějaké cykly A,B,C jsem neměla tušení. Každý týden jsem se učila novou píseň na následující neděli, občas to byla i „listovka“ panu varhaníkovi přes rameno. Pak ale nastala situace, že zpěváků bylo víc, u varhan husto a mně bylo naznačeno, abych víc nechodila, že pro mě už není místo a že muži mají přednost. Křesťané dokážou být, zaštítěni vírou, velmi nekompromisní a nemilosrdní, třísku z mého oka by vyndavali, ale trám ve svém oku nevidí. Tenkrát mě dost podrželi P.Pavel a později P.Josef, jinak bych to asi vzdala. Jsem začala zpívat v Husinci u pana Friedbergera. Útulný husinecký kostel, a hlavně příjemní lidé. Nikdo mě nekádruje, nehrabe se mi ve svědomí – a zpívám zde dodnes a nelituji toho. Zjistila jsem, že když můžu zpívat, duchovní prožitek je pro mě daleko hlubší a modlím se mnohem vroucněji, než kdybych modlitbu jen tak odhrkala.
I velikonoční exultét jsem zde několik let zpívala, to pro mě byla veliká pocta a hluboký duchovní prožitek.
Ty a Naskok – nedávno jsem o vás četl zajímavou reportáž – co konec Naskoku, je to pravda?
V Husinci jsem potkala Martinku Pivoňkovou, kolegyni z filharmonie, která zde nádherným zpěvem a s kytarou prezentovala duchovní písně ze zpěvníků Hosana. Songy v jejím podání mě chytly za srdíčko a já věděla, že toto je směr, kterým chci dál jít také. Martinka svolila, abych zpívala a hrála s ní. Po čase jsme šly i do dvojhlasů, můj a její hlas jdou barevně k sobě moc dobře a obě cítíme písničky stejně, tak to byla čím dál větší krása. A s Martinou jsem se dostala ke chrámové skupině Jakuba Weisse – k pozdějšímu Naskoku. P.Pavel Šimák si mě zde hodně přál mít, a Martina, Jakub a Maruška Weissová mě vzali mezi sebe, za což jsem jim velmi vděčná. Od nich jsem se naučila všecko, co je pro zpěv duchovních písní potřeba. Naše písničky při dětských mších a jiných příležitostech byly občas dobrej vodvaz, žádná kostelní nuda. Taková štědrovečerní dětská půlnoční mše sv. – to byl mazec, na který jsme se každoročně všichni těšili, my, děti, rodiče a všichni naši fanoušci. Postupně jsme se vypracovali na téměř profesionální kapelu, byli jsme leckdes žádaní a vítaní, bohužel víc jinde než doma.
V Prachaticích jsme byli bráni spíš jako naprostá samozřejmost kostela, někteří lidé z farnosti se nás snažili „zmáknout“, docela brutálně nám do hraní zasahovali a chtěli nás směrovat jinam, než jsme chtěli my sami. Paní katechetka sebrala děti z náboženství a rozhodla, že bude dětský sbor. A začala je prosazovat na úkor Naskoku, protože my prý už jsme dospělí. Děti těsně před začátkem mše postavila mezi nás, nařídila kdy co se bude zpívat a my měli za povinnost dělat dětem doprovodnou kapelu, a to na úkor kvality písniček, které jsme měli připravené a nazkoušené. Krom toho změnily se životní podmínky každého jednoho z nás. Naskok nezanikl, jen v hraní na dětských mších sv. nebudeme pokračovat. A tím také máme víc času věnovat se v muzice každý tomu svému.
A tak ses dostala k Pivoňkám?
Jak jsem říkala, sbor vedla Martinka. Trošku jsem za ni zaskočila, když bylo potřeba, no a v letošním školním roce jsem vedení sboru s plnou parádou převzala já, protože je Martinka moc moc zaneprázdněná. Tím že Naskok ukončil činnost pro kostel, mají Pivoňky zelenou.
Jsi zvyklá na středoškoláky, jak se Ti nyní pracuje se školou povinnými děvčaty?
Chodí mi 12 slečen ve věku 5 – 16 let, jeden mladý muž (něčí kamarád), jsou moc šikovný, nadšený a moc se snaží. Já vymyslím nějakou ptákovinu, a oni nejen že do toho jdou se mnou, ale ještě to dotvoří. Varianty sestavuji a písničky do nich vybírám já. Chci, aby ty songy byly jiné než naskokácké, aby vznikl rukopis náš „pivoňčí“, protože úroveň a styl Naskoku nenahradí nikdo. Začala jsem s holkama zpívat písničky z Hosany, jen tak, abych je slyšela, a abychom se sezpívaly a zvykly si na sebe. Pak jsem jim přidala jednu či dvě písničky nové - to co si zpívaly při odchodu ze zkoušky, to jsem zařadila. Zatím se to trefilo tak, že co jsem vymyslela, to se líbilo. Ptám se na jejich názory, co by jim nesedělo, to jim nenutím. Písničky pak oživujeme rytmikou – bubínky, dřívky, trianglem, vymýšlíme doprovod, sólíčka, zařazujeme scénky a humor. Slečny se zezačátku ostýchaly, teď ale samy přicházejí s dobrými nápady. Je to s nimi fajn. Není vždycky každá notička akorát, ale chci, aby to naše zpívání bylo o radosti a od srdce, což se zatím daří.
Pomáhá ti někdo? To není jen zpěv a výběr písniček a přípravy na mši. Máte svou nástěnku (velmi pěknou),nové logo, návrhy na stejná trička, plakáty, nyní i internetové stránky - jak to sama stíháš?
Nejsem na to sama. Paní katechetka nám množí texty pro lidi (to co jsem připravila a s děvčaty nacvičila. Jinak to se mnou táhne student Honza, syn mých přátel. Stará se o technické věci, tj. o aparaturu, ozvučení při mši sv., také se mnou tvoří internetové stránky Já leccos vymyslím někdy i začnu, on to provede či dokončí Umí s počítačem mnohem líp než já. Jsem prý odporný puntičkář, ale s Honzíkem přemýšlíme a cítíme věci velmi podobně, takže spolupráce s ním je super, z výsledků máme oba radost a baví nás to.
Tady problémy nemáš?
Ale taky. Třeba s aparaturou – občas si ji někdo půjčí a pak ji vrátí rozštelovanou, chudák náš zvukař potom má plné ruce práce, aby to srovnal. Také jsme řešili nějaké komunikační šumy při medializaci sboru. Jinak máme plnou podporu pana vikáře, rodičů, Města Prachatice.
Já myslel s lidmi z vedení farnosti
Ani ne, jen takový prkotiny.Na začátku roku jsme se sešli s panem vikářem a paní katechetkou, abychom si vyjasnili kompetence. Dohodli jsme se, že náboženské a liturgické požadavky mi budou sdělovat včas, abych je mohla zařadit a s děvčaty v klidu nacvičit. Vymínila jsem si, že výběr a úpravy písniček, obsazení sól, případný výběr muzikantů si budu řešit sama. Pan vikář mi dal v tomto volnou ruku. Přesto určité pokusy o zásahy zvenčí a jakýsi "dohled" nade mnou, snaha cenzurovat co zpívat smíme a co ne, se už vyskytly. V dovětku k názvu sboru nám alespoň musel být přeházen slovosled. Jasně, že spolupracovat s vedením farnosti a respektovat určité věci musím a budu, o tom žádná, ale také už su velká holka, trochu víc důvěry a práva na samostatnost by neškodilo. Naši kněží počínaje panem vikářem jsou báječní lidé, spolupracovat s nimi mě baví.
Bene. Co tě v nejbližší době čeká, kde budeš učinkovat?
Kromě vánočních besídek a mší sv. s Pivoňkami jsou dojednány s Pošumavskou komorní filharmonií 4 vánoční koncerty: 18.12. v Kamenném Újezdu, 22.12. v 18.00 hod. v kostele sv. Petra a Pavla na hřbitově, 28.12. v rakouském Aigenu, 3.1. v Bavorově. Budem hrát Rybovku s Českou písní + vánoční písně.
Určitě budu zpívat na půlnoční v Husinci. No a napřes rok od května do září je sezóna plavení dřeva na schwarzenbergském kanálu, tam hrajeme zpíváme s Libínem S - zde jsme hlavní kulturní těleso. A též budou oslavy Jana Neumanna, tam moje červenobílé zpěvačky jistě nebudou chybět. Plánujeme také nějaká benefiční vystoupení,tak uvidíme, jak to všecko dopadne.
Panenko moje, já Ti přeju do nového roku hodně entusiasmu a uspokojení z Tvojí muzikantské činnosti, a hlavně hodně hodně zdravíčka (šetři se taky a víc odpočívej - však víš!!!)
Vyptával se: Karel Vojta
